Jak to všechno začalo..

Už od malička jsem snila o chlupatém parťákovi, ale rodiče nikdy nebyli úplně pro, takže jsme doma měli maximálně rybičky, křečky nebo kočku. Léta plynula a před půl rokem, když se odstěhovala má starší sestra, začalo nám být s mamkou doma smutno. Najednou nějak prázdno. Jednoho dne jsem nadhodila téma "pes". A po vystřílení pár argumentů typu „aspoň budeme mít pohyb, v létě můžeme chodit na výlety, budeme mít doma novou zábavu, konečně nějakýho pořádnýho chlapa,..". Začla být i mamka pro. Teď už zbývala jen otázka, jakou rasu?

„Hlavně něco nenáročného. Né žádnýho živýho, divokýho bígla, nebo třeba huskyho, kterej potřebuje moc pohybu. Né nic velkýho, ale ani ty malý čoklíky." argumentovala mamča. A já souhlasila. Chce to zlatou střední cestu. Mazlík, ale i parťák na hraní a výlety. Zároveň aby byl chytrý a lehce se naučil povely. Tak jsem zapnula počítač, a zeptala jsem se rádce Googla. Nenáročný pes. Po chvíli brouzdání jsem narazila na Českého strakatého psa. Mě padl do oka okamžitě, a když jsem ho ukázala mamce, taky se jí líbil. Tak jsem začala hledat víc..

Původně laboratorní pes, proto ta podoba křížencům. Ale je s průkazem původu. Najela jsem na oficiální stránky. Spousta informací. Seznam chovatelských stanic. Odkazy na webovky. Emailové adresy. A jde se psát. „Dobrý den, měla bych zájem o štěně, neplánujete krytí? Děkuji Píšová". Odeslat. Odeslat. Odeslat. Po pár dnech jsem si musela udělat seznam, komu jsem psala, komu ne, kdo kdy plánuje štěňátka. Odpovědi se hrnuly. Krytí neplánujeme. Štěnátka plánujeme až na léto. Bohužel, už máme zájemců spoustu. Ale přišlo i pár nadějnějších emailů. A mezi nimi i TEN od Zuzky Krejčiříkové z Petřvaldu.

Tak jsme si začaly psát více. Netrpělivě jsme s mamkou čekaly až se štěňátka narodí. Zda na nás vyjde. 6. 11. přišla strakáčí miminka na svět a 9. 11. přišel email - „Dobrý den, tak konec napínání, pokud máte stále ještě zájem, můžu Vám pejska rezervovat. Návštěvy jsou možné od tří týdnů věku štěňat." Páni a je to tu. Po pár dnech jsme si s paní Krejčiříkovou volaly, a byly jsme požádány o osobní návštěvu pro výběr štěňátka. Váhaly jsme, přeci jen něco přes 400 km je daleko. Nakonec jsme se domluvily, že se na výlet za miminky od Cilky (strakatý poklad :)) vydáme.